Kategorizace prací, resp. zařazení prací do kategorií, to je činnost, která tvoří jeden ze základních pilířů dnešní bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (BOZP). Přesto stále existuje spousta zaměstnavatelů, kteří práce nemají kategorizovány nebo mají do kategorií své práce zařazeny špatně. Tento článek se vám pokusí vše podstatné, ohledně procesu kategorizace objasnit.
Kategorizovat práce zjednodušeně řečeno znamená, určit jejich rizikovost z hlediska spíše dlouhodobého působení na zdraví. Zákon rozlišuje čtyři kategorie. Práce kategorie první jsou nejméně rizikové, práce kategorie čtvrté jsou nejrizikovějšími.
Zaměstnanec, který pracuje v zoo a posuzuje bezpečnost výběhu šelem, včetně lvů, může spadat do kategorie první, tedy nerizikové. Naproti tomu zaměstnanec, který pracuje u pásové linky, může spadnout do kategorie rizikové. Kategorizace nebere v potaz ani tolik “akutní” rizikové faktory, jakož to spíše ty dlouhodobé.
To, že může být zaměstnanec v mžiku roztrhán velkou šelmou, není pro kategorizaci rozhodující.
Naproti tomu skutečnost, že na zaměstnance pracujícího 8 hodin u pásové linky působí monotónnost této práce a vnucené pracovní tempo, což jsou faktory způsobující nadměrnou psychickou zátěž a dále např. lokální svalová zátěž, kdy denně do rukou uchopí stovky kusů výrobků, je pro kategorizaci rozhodující.
Jde o faktory, které v drtivé většině případů nezpůsobí poškození zdraví během jedné směny. Často ani během desítek, či stovek směn. Ale z dlouhodobého hlediska, pomalu, ale jistě, zdraví zaměstnance poškozují a postupně vedou až ke vzniku nemoci z povolání (seznam nemocí z povolání).
Kategorizace prací tedy slouží k rozpoznání těchto na první pohled možná nenápadných rizik a určení jejich míry, resp. potenciálu těchto rizik, způsobit poškození zdraví zaměstnance, vedoucí ke vzniku pracovního úrazu nebo spíše nemoci z povolání.
Díky řádně provedené kategorizaci prací zaměstnavatel důkladně pozná rizika svých prací. Znát rizika, to je podmínkou pro řádnou prevenci rizik. Pokud známe rizika, můžeme navrhovat opatření k jejich omezování. Více o řízení rizik.
Jak bylo výše popsáno, rizika, která jsou při kategorizaci prací uvažována, působí na zaměstnance dlouhodobě. Zdraví zaměstnance je tedy nutno průběžně sledovat a vyhodnocovat, zda nedochází ke změnám, zhoršení zdraví a včas učinit opatření k zamezení těchto negací. Kategorizace prací se tedy využívá především v oblasti pracovnělékařských služeb.
Smluvní poskytovatel pracovnělékařských služeb musí být s kategorizací prací obeznámen, dokonce by se na jejím vypracování měl podílet. Konkrétní lékař by měl dobře znát rizika prací a k lékařské prohlídce přistupovat dle nich.
Čím je kategorie práce vyšší, tedy čím je práce rizikovější, tím by měla být prohlídka důkladnější, odbornější (např. audio vyšetření sluchu u zaměstnance pracujícího v hluku) a zejména také, četnější. Čím rizikovější práce, tím kratší perioda lékařské prohlídky.
Rizikové faktory pracovních podmínek, které je nutno při kategorizaci prací uvažovat a z hlediska nichž, je nutno práce posoudit, jsou definovány přílohou k vyhlášce č. 432/2003 Sb., v účinném znění.
Těchto rizikových faktorů je celkem 13 a jsou jimi:
Vyhláška pro každý faktor definuje podmínky, kdy jde o práci kategorie 2, 3 a někdy dokonce i 4. Pokud není naplněna podmínka pro práci kategorie 2 a vyšší, jde o práci kategorie 1.
Práce kategorie 3 a 4 se považují za práce rizikové. Jde o takové práce, u nichž častěji dochází ke vzniku nemocí z povolání, míru faktorů je nutno omezovat používáním osobních ochranných pracovních prostředků a v případě prací kategorie 4, dokonce ani působení rizikových faktorů nelze zcela odstranit.
Místně příslušná krajská hygienická stanice může u některých prací kategorie 2 rozhodnout, že budou pracemi rizikovými. Pak mluvíme o tzv. pracích zařazených do kategorie 2 rizikové (2R, někdy také 2+).
Každý zaměstnavatel by měl vědět, že jeho povinností, plynoucí ze Zákoníku práce je, činit taková preventivní bezpečnostní opatření, aby práce zařazené jako rizikové, mohly být zařazeny do kategorie nižší.
Ještě nedávno se kategorizace prací týkala i osob samostatně výdělečně činných, kdy musely zařadit samy sebe. Dnes už je ale tato povinnost zrušena a práce musejí kategorizovat “pouze” všichni zaměstnavatelé.
Jinak řečeno. Práce každého zaměstnance musí být zařazena do kategorie.
Jednak. O povinnosti se poměrně málo ví a málo mluví. Na to, že jde o zákonnou povinnost, která se poměrně významně dotýká každého zaměstnance, o kategorizaci nejde příliš slyšet. Opravdu tedy existují zaměstnavatelé, kteří vůbec netuší, že mají práce kategorizovat.
A pokud už se o povinnosti dozví, pak většinou vůbec netuší, kde začít.
První variantou je pokusit se zařadit práce do kategorií svépomoci. Ta většinou nemá šťastného konce. Druhou potom je, najmout si odborníka. Ale ani tak to nebude snadné. Nutno totiž konstatovat, že zejména poslední dobou se právní předpisy upravující kategorizaci prací značně zpřísnily a celý proces zkomplikovaly. Dříve bylo možné několik prací u menšího zaměstnavatele zařadit do kategorií za 1500 až 3000 Kč. Dnes už může jít o částky mnohem vyšší. Zpracovatelé kategorizace jsou často úředníky tlačeni ke složitým, odborným popisům i pro vyloženě nerizikové práce.
Další nepříjemností je, že po novele zákona musí být zařazení prací do kategorie 2 a vyšší, vždy podloženo akreditovaným měřením konkrétního rizikového faktoru, dle nějž je práce do této kategorie řazena.
Jinak řečeno. Máte na pracovišti hluk? Musíte jej změřit. Manipulují vaši zaměstnanci s břemeny? Nezapomeňte provést měření fyzické zátěže. Pracují s chemickými látkami, v prachu? Změřte i tyto faktory. Nezapomeňme na teplotu, vibrace, pracovní polohu…
Měření jednoho rizikového faktoru vás zpravidla nebude stát méně, než 10 000 Kč! V případě pracovní polohy nebo fyzické námahy, může jít o částky např. i 30 000 – 50 000 Kč. Vždy záleží dle počtu prací a pracovišť (resp. činností), které se budou měřit.
Přijde vám to jako hloupý vtip? Ne, opravdu není. Pokud si např. OSVČ rozjede byznys v podobě autoopravny a zaměstná prvního zaměstnance, měl by si kromě rezervy na výplatu a daně, které za něj bude muset odvádět, odložit i nějakých 100 000 Kč na kategorizaci. Zrovna v případě automechanika skutečně přichází v úvahu hned několik rizikových faktorů – hluk, vibrace, neionizující záření, pracovní poloha, fyzická námaha, teplota. A dost možná i chemické látky. Takový kuchař na tom není o mnoho lépe. A téměř na každé práci se dají najít nějaká rizika.
Nutno konstatovat, bohužel, že samotný zaměstnavatel dnes nemá prakticky žádnou šanci celý proces kategorizace zvládnout svépomoci. Bez odborníka to půjde opravdu jen velmi těžko, vyžadovalo by to neúměrné množství času a studia. Toto konstatování opravdu nemá být reklama na bezpečnostní služby, ale čistá realita.
Pokud si myslíte, že zařazení prací do kategorií zvládnete, pak si otevřete a letmo prohlédněte nařízení vlády č. 361/2007 Sb., úz. Možná pak rychle změníte názor.
Jelikož kategorizace prací nemá příliš snadno schůdných řešení, i to je důvodem, proč je tolik prací, které nejsou zařazeny vůbec nebo jsou zařazeny špatně – historicky, dle dřívějších předpisů.
Pokud si najdete šikovného odborníka a budete mít štěstí na úředníka s lidským přístupem, pak vám tento možná nějaké to měření odpustí a bude stačit odborný popis práce a rizikového faktoru. Nutno zde ale podotknout, že úředník by takovým přístupem nepostupoval v souladu se zákonem. Pokud ale budete patřit mezi většinu, tak se zkrátka bez měření rizikových faktorů nepohnete. Tj. buď budete investovat nemalé peníze nebo práce nezařadíte.
A pokud si myslíte, že využijete měření od svého známého, který podniká ve stejném oboru, pak se také pletete. Taková měření většinou nejsou brána hygienou v potaz, protože každá práce, byť stejné profese, má svá specifika. Každé pracoviště je jiné. I úroveň hluku, při použití totožných zařízení, bude jiná ve velké hale a malé garáži. A navíc, k takovým protokolů měření se budete dostávat jen velmi velmi těžko.
Co ale určitě udělejte je, návštěva místně příslušné krajské hygienické stanice. Celou situaci s nimi prokonzultujte. Popište jim práce, pracoviště. Samy úřednice vám jistě navrhnou a doporučí, které rizikové faktory je potřeba měřit a u nichž případně stačí jen odborný popis.
Tato návštěva, byť se jí vlastně sami udáte, že kategorizaci doposud nemáte, vám ve finále může ušetřit i desítky tisíc korun. Úřednice jsou povětšinou velmi vstřícné.
Hlavním negativem může být samozřejmě negativní dopad na zdraví zaměstnanců. Pokud nemáte rizika dostatečně zmapována, nemůžete stanovit adekvátní bezpečnostní opatření.
Tím, že zaměstnavatel nezařadí práce do kategorií nebo má práce zařazeny nesprávně, pak mu hrozí zejména:
Rozhodně si ani nemyslete, jako to někteří dělají, že v případě vzniku nemoci z povolání, vše doložíte zpětně. Že až se něco stane, tak investujete, změříte, vypracujete. Takový postup není možný. O zařazení prací do druhé kategorie, se zpracovává oznámení, které se předkládá na vědomí místně příslušné hygienické stanici. O zařazení prací do kategorie třetí a čtvrté, je nutno vypracovat návrh, který se na hygienu předkládá ke schválení.
To znamená, že dokud nemáte kategorizaci prací potvrzenu hygienickou stanicí, jste stále “na vodě.”
Tento článek vás rozhodně nemá zastrašit. Ale je potřeba zmínit význam kategorizace a možné důsledky z ní plynoucí. Situace dnes pro zaměstnavatele opravdu není lehká.
A co vy? Jak jste na tom s kategorizací? Poprali jste se s ní statečně? Stále bojujete? Nebo jste ji odložili na neurčito? Diskutujte v komentářích níže
 |
 |
