Jde o povinnost, o které se příliš nepíše a ani se o ní nemluví. Přesto jde o velmi zásadní a významnou povinnost každého zaměstnavatele v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Řeč je o povinnosti zaměstnavatelů, vzájemně se písemně informovat o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, pokud jejich zaměstnanci vykonávají pracovní činnosti na jednom pracovišti.
Povinnost podávat písemné informace o rizicích a přijatých opatřeních plyne přímo ze zákona, konkrétně z odst. (3), § 101, Zákoníku práce.
Povinnost se skutečně týká každého zaměstnavatele za předpokladu, že jeho zaměstnanci budou plnit pracovní úkoly na pracovišti společně se zaměstnanci jiného zaměstnavatele. V praxi se může jednat o stavební, údržbářské či servisní práce na pracovišti.
Pokud ale celou věc poženeme do extrémů, pak ke vzniku povinnosti postačí, aby poštovní doručovatel na recepci firmy, resp. zaměstnankyně pošty a tedy i jiného zaměstnavatele, doručila balíček. V ten okamžik se na jednom pracovišti, tedy recepci, vyskytují zaměstnanci dvou zaměstnavatelů a oba plní svůj pracovní úkol – přebírání balíčku ze strany recepční a doručení balíčku ze strany poštovní doručovatelky.
Zdá se vám to přitažené za vlasy? Ano, je. Ale Zákoník práce mluví bohužel až příliš obecně a do povinnosti tak patrně spadají i takové činnosti a situace, které asi původně zamýšleny nebyly.
Zde je další úskalí, které Zákoník práce zaměstnavatelům vytváří. Informování o rizicích musí být písemné a dále, musí být mezi zaměstnavateli. Přitom pošťačce z výše uvedeného příkladu, by mohlo stačit jen říct – “Pozor, podlaha klouže!”
Zde se naskýtá otázka, zda je dostatečné, pokud jeden ze zaměstnavatelů písemně informuje přímo řadové zaměstnance druhého zaměstnavatele, kteří na jeho pracovišti budou působit? Bohužel, byť by to mohl být ten nejefektivnější způsob, toto nelze doporučit. Písemné informace by měly být vždy prokazatelně předány druhému zaměstnavateli, resp. některé z jeho oprávněných osob.
Pro nezpochybnitelné a rychlé předání může skvěle posloužit např. datová schránka. Příjemce, ať už jde o samotného zaměstnavatele nebo jím určeného vedoucího zaměstnance, by měl s riziky následně seznámit konkrétní zaměstnance, kteří budou na společném pracovišti vykonávat práce.
Ale, aby to nebylo tak jednoduché.
Zaměstnavatel má dále povinnost, dostatečně a bez zbytečného odkladu informovat odborovou organizaci a zástupce zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a nepůsobí-li u něj, přímo své zaměstnance o rizicích a přijatých opatřeních, které získal od jiných zaměstnavatelů.
Představte si situaci, kdy vám v kanceláři typu “open office”, začne zlobit jeden z PC. Zavoláte tedy externího servisního technika. Ale. Dříve, než jej pustíte na pracoviště, musíte jeho zaměstnavateli písemně předat informace o rizicích a přijatých opatřeních. To ale ještě nestačí. To samé musíte vyžadovat od zaměstnavatele servisního technika, tedy informace o rizicích, která bude servisní technik vytvářet při opravě PC na vašem pracovišti. A pokud u některého ze zaměstnavatelů působí odbory? Pak ještě před zahájením prací musí být o rizicích informovány i ony. Možná je jednodušší všechny zaměstnance po dobu servisních prací z open office kanceláře vyhnat, co myslíte?
Zaměstnavatelé jsou povinni spolupracovat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro všechny zaměstnance na pracovišti.
Každý ze zaměstnavatelů je povinen zajistit, aby jeho činnosti a práce jeho zaměstnanců byly organizovány, koordinovány a prováděny tak, aby současně byli chráněni také zaměstnanci dalšího zaměstnavatele.
Aby výše uvedené mohlo být zdárně naplněno, je potřeba zřídit na pracovišti koordinující osobu, která bude mít pravomoc řídit zaměstnance všech zaměstnavatelů. I proto zákoník práce požaduje, aby na základě písemné dohody zúčastněných zaměstnavatelů touto dohodou pověřený zaměstnavatel koordinoval provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupy k jejich zajištění.
Pro snadnější pochopení jeden skutečný příklad.
Pracoviště, velká výrobní hala, bylo vytápěno stropními plynovými topidly. U topidel byla potřeba provést pravidelná revize. Jelikož ale byly pod stropem a nebyl k nim zřízen přístup, rozhodl se provozovatel haly objednat firmu, která pod topidly postavila rozebiratelné lešení.
Na pracovišti tedy současně působili tři zaměstnavatelé. Provozovatel haly, lešenáři a revizní technik.
Ve chvíli provádění revize, kdy stál revizní technik na horní části lešení, došlo k pohybu mostového jeřábu v hale. Tento jeřáb zavadil o lešení a toto převrátil, čímž způsobil reviznímu technikovi pracovní úraz.
Vedoucí skladu neměl vůbec tušení, že je v nebezpečné blízkosti postaveno lešení – tato informace se k němu nedostala. Stejně tak se riziko možného střetu jeřábu s lešením nedostala k zaměstnavateli, který lešení stavěl a ani k zaměstnavateli zraněného revizního technika. Bezpečnost a ochrana zdraví na pracovišti nebyly žádným způsobem koordinovány a to vedlo k vážnému pracovnímu úrazu!
Písemné informace by měly být co možná nejstručnější a obsahovat skutečně jen relevantní rizika. Je na pracovišti hluk? Pohybují se po pracovišti motorové manipulační vozíky? Hrozí na pracovišti pád z výšky nebo propadnutí? Může na pracovišti něco vletět do očí? Na takové a obdobné otázky by dokument měl odpovídat a současně sdělit, jak se proti rizikům mají zaměstnanci chránit.
Naopak velmi nežádoucí jsou snad až stostránkové elaboráty, kde se podstatné informace ztratí ve změnit nedůležitých či nerelevantních rizik. Každý dokument by tak měl být vytvářen přesně na míru konkrétní situaci, pracovišti a pracím na něm prováděným.
Některá rizika jsou opravdu hodně specifická a váží se ke konkrétnímu pracovnímu úkolu / činnosti nebo konkrétnímu pracovišti. Pak je tu ale skupina rizik, která se stále opakují a neměla by uniknout z písemných informací o rizicích pro ostatní zaměstnavatele.
Jsou to zejména:
Zákoník práce mluví jen o povinnosti rizika předat, nikoliv o nich školit. Dokumentace by tedy měla být velmi srozumitelná. Nemusí být na škodu, pokud je doplněna o fotografie, např. konkrétních rizikových míst či situací. Školit ostatní zaměstnance resp. zaměstnavatele ale povinností není, byť to někdy může být velmi výhodné a žádoucí.
Pozor ale. Zaměstnavatel má povinnost, své vlastní zaměstnance řádně seznámit s riziky, která obdržel od jiných zaměstnavatelů.
Pohlížejte na celou povinnost opravdu prakticky. Zda bude mít její splnění nějaký smysl, či nikoliv, záleží jen na vás. Nevypisujte zbytečná rizika. Pokud vám zaměstnanec jiného zaměstnavatele přijde přivrtat poličku, nemusíte mu vypisovat rizika možného hluku či vibrací z vrtačky. Zmiňte jen ta rizika, kterým může být na vašem pracovišti reálně vystaven. Např. že ve zdi, kde má poličku zavěsit, vede elektroinstalace a při vrtání musí místo nejprve prověřit.
Plnit tuto Zákoníkem práce danou povinnost není často snadné, pokud k ní ale budete přistupovat rozumně s cílem předejít úrazům a ohrožení lidských životů a zdraví, pak bude mít opravdu smysl.
 |
 |
