Každý zaměstnavatel má zákonnou povinnost kategorizovat práce svých zaměstnanců. Naplnit požadavek zákona v praxi však často není vůbec snadné. Tento článek si klade za cíl upozornit nejen zaměstnavatele, ale i veřejnost na možné problémy, které se ke kategorizaci prací váží a vyvolat diskusi nad jejím smyslem a přísností.

Co to je kategorizace prací?

Ve stručnosti. Jde o proces, při kterém zaměstnavatel zařadí pracovní činnosti svých zaměstnanců do jedné ze čtyř kategorií, dle míry třinácti rizikových faktorů pracovních podmínek.

Práce kategorie 1 jsou nejméně rizikové a naopak práce kategorie 4 jsou nejrizikovější.

Rizikovými faktory jsou:

  1. Prach (kategorie 1 až 4),
  2. Chemické látky (kategorie 1 až 4),
  3. Hluk (kategorie 1 až 4),
  4. Vibrace (kategorie 1 až 4)
  5. Neionizující záření (kategorie 3),
  6. Fyzická zátěž (kategorie 1 až 3),
  7. Pracovní poloha (kategorie 1 až 3),
  8. Zátěž teplem (kategorie 1 až 4),
  9. Zátěž chladem (kategorie 1 až 3),
  10. Psychická zátěž (kategorie 1 až 3),
  11. Zraková zátěž (kategorie 1 až 3),
  12. Práce s biologickými činiteli (kategorie 1 až 4),
  13. Práce ve zvýšeném tlaku vzduchu (kategorie 1 až 4).

Pro každou práci je tedy nutné vyhodnotit každý z rizikových faktorů, zjistit jeho míru rizikovosti, tuto porovnat s rozhodnými hodnotami uvedenými ve vyhlášce a rozhodnout o kategorii. Práce má ve finále takovou kategorii, jako je nejhorší kategorie jednoho z rizikových faktorů.

Jako příklad můžeme uvést typicky administrativní pozici, kterou je účetní. Účetní může být prací, která je zařazena do kategorie 1. Naproti tomu zedník, je zpravidla prací kategorie 3. Na tuto pozici působí např. prach (kategorie 2), chemické látky (kategorie 2), hluk (kategorie 3), vibrace (kategorie 3), fyzická zátěž (kategorie 2), pracovní poloha (kategorie 2) a zátěž teplem (kategorie 2).

Koho se kategorizace prací týká?

Kategorizace prací se týká každého zaměstnavatele. Bez výjimky. Povinnost kategorizovat práce je uložena § 37, zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v účinném znění.

Jaký má kategorizace prací smysl?

Smyslem kategorizace prací je dostatečně rozpoznat rizika práce, která mají potenciál z dlouhodobého hlediska poškodit zdraví zaměstnance a tím moci uplatnit preventivní opatření vedoucí ke zmírnění těchto rizik.

Kategorizace prací tedy nemá za primární cíl předcházet vzniku pracovních úrazů, ale spíše předcházet nemocem z povolání a jiných, chronických poškození zdraví.

Hlavní problémy kategorizace prací

Proces kategorizace prací trápí nejednoho zaměstnavatele. Nyní tedy k jádru věci. Jaké jsou hlavní problémy kategorizace prací?

Akreditované měření a vyšetření

Pokud má být práce zařazena do kategorie 2 a vyšší, musí zaměstnavatel provést měření nebo vyšetření rizikových faktorů pracovních podmínek prostřednictvím držitele osvědčení o akreditaci nebo držitele autorizace k příslušným měřením nebo vyšetřením [§ 38, zákona č. 258/2000 Sb., úz].

Z tohoto se odvíjí hned několik zásadních problémů.

Finanční náklady na měření a vyšetření

Akreditovaná měření a vyšetření nejsou vůbec levnou záležitostí. Změřit hluk může být otázkou cca 10 000 Kč. V případě, kdy je nutno měřit více pracovních pozic nebo více pracovních míst, mohou náklady značně narůstat. Přibližně stejnou cenu dáte za měření vibrací. O něco dražší je prach. Cena za měření koncentrací chemických látek v pracovním ovzduší může šplhat do ještě vyšších částek a záleží na druhu látek a počtu látek. Zjištění podmínek pracovní polohy a fyzické námahy se pohybuje v řádu desítek tisíc korun, zpravidla 50 000 Kč a více. A tak dále.

Pokud jste začínajícím zaměstnavatelem, který se chystá zřídit první pracovní pozici a zaměstnat svého prvního zaměstnavatele, jsou to zpravidla naprosto nepředstavitelné náklady.

Zařadit do kategorií práci např. automechanika, může být otázkou i stovky tisíc korun.

Dlouhá čekací doba

Smíříte-li se s finančními náklady, které musíte do měření a vyšetření investovat, čeká vás nemalé čekání. Získat potřebnou akreditaci není úplně snadné a tak není v Česku příliš firem, které by se měřením zabývaly. Navíc ne každá firma měří všechny rizikové faktory. Z toho samozřejmě plynou dlouhé čekací lhůty, které jsou v řádu týdnů, někdy i měsíců. A to se bavíme jen lhůtě provedení měření. Následně musíte čekat na vypracování a dodání protokolu měření. I zde jde zpravidla o týdny, často i měsíce. Variantou naštěstí je expresní příplatek.

A čemu že takové čekání vadí? Bez měření nelze kategorizovat. Bez kategorizace není možné provést vstupní lékařskou prohlídku. Bez vstupní lékařské prohlídky nelze nikoho zaměstnat.

Dostali jste skvělou zakázku a potřebujete tým posílit o nové pracovní pozice? Tak to plánujte hodně dopředu. Časová osa může vypadat asi takto:

  • 1 měsíc čekání na provedení měření;
  • 2 týdny čekání na dodání protokolů
  • 1 týden na vypracování oznámení / návrhu kategorizace prací;
  • 1 měsíc na vyjádření hygieny a udělení „souhlasu“ – lepší varianta;
  • 1 měsíc na vyjádření hygieny a její žádost o fyzickou prohlídku pracoviště – střední varianta;
  • 1 měsíc na vyjádření hygieny a její zamítavé stanovisko s nutností doložit další skutečnosti o práci;
  • 1 měsíc na opětovné vyjádření hygieny;
  • 2 týdny objednací lhůta u lékaře na vstupní lékařskou prohlídku.

V lepším případě jsme na cca dvou a půl měsících. V tom horším potom na třech a půl. A to není zrovna 2x podpora flexibility pracovního trhu.

Zaměstnavatelé záměrně zařazují práce do kategorie 1

O pracích, které jsou zařazeny do kategorie 1, není nutné podávat žádnou zprávu hygieně a není ani nutné provádět v jejich případě akreditovaná měření. Je tedy samozřejmostí, že spousta zaměstnavatelů se takto snaží ušetřit si starosti a práce záměrně řadí do první kategorie, byť na úkor ochrany zdraví svých zaměstnanců.

Nutnost schvalování kategorizace místně příslušnou krajskou hygienickou stanicí

Další problém. Práce, které zaměstnavatel zařadil do kategorie 2, musí oznámit místně příslušné krajské hygienické stanici, dále jen KHS. V praxi takové oznámení ale znamená, že hygiena vyžaduje všechny rozhodné údaje, včetně protokol měření rizikových faktorů. Dost často s takovým oznámením nesouhlasí a tlačí zaměstnavatele do dalších měření a přeřazení do vyšší kategorie.

U prací, které mají být zařazeny do kategorie 3 nebo 4, dokonce zaměstnavatel musí KHS podat návrh na zařazení a práce následně zařadí přímo KHS.

Možná je dobře, že má stát (KHS) o tomto přehled a nějakým způsobem sleduje, jak kategorizace probíhá. Zde se však nabízí otázka, proč zrovna u kategorizace tato oznamovací či dokonce schvalovací povinnost existuje a u hodnocení pracovních rizik dle Zákoníku práce nikoliv? Přitom správné vyhodnocení rizik a návrh opatření může přímo rozhodovat o životě zaměstnanců!

Plynou z toho ale další problémy. Zejména osoby, které kategorizaci prací provádějí pro zaměstnavatele dodavatelsky, by mohly vyprávět. Jde o to, že každá hygienická stanice, si zákon vykládá po svém. Neexistuje jednotná metodika. Každý úředník má vlastní systém a vlastní požadavky.

V praxi pak dohází k situacím, kdy má jeden zaměstnavatel více stejných pracovišť po celé ČR, kde zaměstnanci vykonávají totožné práce. Zaměstnanci v Ostravě jsou pak např. zařazeni do kategorie 3, zaměstnanci v Praze do kategorie 1 a zaměstnanci v Brně do kategorie 2. Přitom vykonávají naprosto totožnou práci za naprosto stejných podmínek.

Problém je také v tom, že některé hygienické stanice nevyžadují doložit úroveň rizikových faktorů akreditovaným měřením, přestože toto ze zákona musejí chtít. Vzniká tak silně diskriminační prostředí.

Opět uveďme příklad dvou totožných zaměstnavatelů. Jeden, z moravskoslezského kraje, bude při zřízení pracovní pozice nucen hygienou měřit prach, hluk, vibrace, pracovní polohy, fyzickou námahu. Druhý z jihočeského kraje, přestože jeho zaměstnanec vykonává totožnou práci, nemusí měření faktorů hygienické stanici vůbec dokládat. Zřízení pracovní pozice tedy jednoho zaměstnavatele stojí o cca 100 000 Kč za měření navíc, než druhého. A ke stejným paradoxům bohužel dochází i v rámci jednoho kraje či dokonce jedné hygienické stanice.

Navíc se zde otvírá obrovský prostor pro korupci. Tím se ale v žádném případě nechci dotknout zaměstnanců hygienických stanic, se kterými jsou převážně dobré zkušenosti.Jen upozorňuji, že tu ten prostor je a nepoctivci jej mohou využít.

Novinka – předčasný důchod

Pan ministr Hamáček nedávno potvrdil, že těžké profese půjdou dříve do důchodu. Návrh je takový, že za každých odpracovaných deset let se hranice důchodového věku posune o jeden rok dolů. Už jen zbývá dohodnout se na tom, co to jsou těžké profese. A dá se předpokládat, že zde bude určitá provázanost právě na kategorizaci prací.

Za současných podmínek by se tak mohlo vytvořit ještě více diskriminační prostředí, kdy zaměstnancům prakticky totožných pracovních podmínek, bude umožněno odejít do důchodu v rozdílném věku. Proč? Protože jeden zaměstnavatel práce zařadí do kategorie vyšší, než druhý.

Zatím je to v nedohlednu, ale není na škodu mít se na pozoru!

Charakteristická směna práce

Zaměstnavatel v žádosti o zařazení práce do kategorie uvede výsledky hodnocení expozice fyzických osob vykonávajících danou práci jednotlivým rozhodujícím faktorům pracovních podmínek v charakteristické směně včetně doby trvání této expozice. [písm. c), odst. (3), § 37, zákona č. 258/2000 Sb., úz].

Za charakteristickou směnu se pokládá směna, která probíhá za obvyklých provozních podmínek, při níž doba výkonu práce s jednotlivými rozhodujícími faktory v daném časovém úseku odpovídá celoročně nebo v rozhodujícím období skutečné míře zátěže těmto faktorům [odst. (2), § 2, vyhlášky č. 432/2003 Sb., úz].

Tak. To jsou zákonné definice. Na první pohled je to zcela logické. A teď si představte práce typu stavební dělník, údržbář, opravář apod. Tedy práce, u nichž je každá jedna pracovní směna unikátní. Každý den jiný úkol, jiná výzva. Udělat potom nějaký průměr, resp. průměrnou charakteristiku takové práce, je dosti o lidové tvořivosti.

Z toho opět plyne, že jeden zaměstnavatel se může snadno dostat do kategorie 3 a druhý, do kategorie 1. Bude záležet jen na tom, jak zrovna činnosti svého zaměstnance odhadne, resp. jak se je bude snažit odhadnout.

Opět se zde zdá být dostatečný prostor pro zaměstnavatele, kteří mohou záměrně tlačit práce do nižších kategorií a to na úkor ochrany zdraví zaměstnanců!

Nepříjemná situace

Představte si situaci, kdy má zaměstnavatel vlastní areál a zaměstnává zaměstnance na pozici zahradník. Zahradník zejména pomocí samojízdné sekačky pečuje o travnaté plochy v areálu a výjimečně, malé kousky doseká pomocí křovinořezu. Práce je tedy zařazena do kategorie 2 (hluk, vibrace, fyzická námaha).

Zahradník si však nešťastnou náhodou zlomí nohu, což mu způsobí měsíční pracovní neschopnost. Po návratu s této pracovní neschopnosti zjistí, že tráva přerostla do takové míry, že už nelze posekat pomocí samojízdné sekačky, ale veškeré plochy budou muset být posekány křovinořezem.

A teď otázka? Může zaměstnavatel svého zaměstnance – zahradníka, pověřit posečením celého firemního areálu za pomoci křovinořezu, aniž by musel aktualizovat kategorizaci prací? Není náhodou nutné provést přehodnocení charakteristické směny, přeměření rizikových faktorů pracovních podmínek a provedení nové kategorizace prací?

Nutnost aktualizace

Výše uvedený příklad se zahradníkem ukázal, že kategorizaci prací je nutno udržovat v aktuálním stavu, který odpovídá skutečnosti. Je to však v praxi reálné?

Co když se na pracoviště zakoupí nový pracovní stroj? Bude hluk stejný nebo vyšší? Je nutno provést nové měření? A co když měřením bude zjištěno, že hluk již překročil hygienický limit a je nutno práce přeřadit do vyšší kategorie? A nebo opačně. Některý ze strojů je vyřazen mimo provoz. Co když tím klesne hluk natolik, že práce již nejsou rizikovými? Nutno přeměřit a případně překategorizovat.

Takové změny se v některých firmách dějí prakticky denně! A nejde jen o hluk. Mohou vznikat nové postupy a tím i jiné podmínky fyzické zátěže či pracovní polohy. Mohou se měnit nebezpečné chemické látky, se kterými je nakládáno. Nový stroj je nutno čistit. Při čištění vznikají emise prachu.

Tím může zaměstnavatelům vznikat až extrémní byrokratická a finanční zátěž. Vše to vede jen k tomu, že kategorizace v aktuálním stavu udržována není!

Nedostatečná provázanost na pracovnělékařské služby

Využijte nabídky našeho odborného online školení o problematice pracovnělékařských prohlídek zaměstnanců…

Kategorizace prací se musí dostat ke smluvnímu poskytovateli pracovnělékařských služeb zaměstnavatele. Ten, na základě kategorizace, provádí své úkoly v ochraně zdraví.

Smluvní poskytovatel pracovnělékařských služeb má navíc povinnost, poskytovat zaměstnavateli poradenství při zařazování prací do kategorií [bod 9., písm. b), § 2, vyhlášky č. 79/2013 Sb., úz]. Toto se v praxi děje ale jen výjimečně.

Součástí zdravotnické dokumentace musí být i oznámení o zařazení prací do kategorií 2, resp. rozhodnutí místně příslušné krajské hygienické stanice o zařazení prací do kategorie 3 nebo 4. Přesto toto spousta smluvních poskytovatelů pracovnělékařských služeb po zaměstnavateli nežádá. Lékaři nemají podrobné informace o rizikových faktorech. Často se spokojí s pouhým číselným vyjádřením rizikového faktoru, často provedou lékařskou prohlídku i zcela bez kategorizace prací.

Někteří smluvní poskytovatelé zaměstnance zařazené např. do kategorie 3 z hlediska hluku, vysílají na odborné vyšetření (audio vyšetření), jiní vystaví posudek i bez tohoto odborného vyšetření. Dá se říct, že pokud nejde o extrémní rizika, kdy je jejich podcenění do očí bijící, lékaři na kategorizaci příliš nereagují. Zejména v případě rizikových faktorů vibrací, chemických látek, biologických činitelů, fyzické námahy, pracovní polohy a zrakové zátěže.

Celý komplikovaný, finančně nákladný a zdlouhavý proces kategorizace prací, se tak ve finále může zcela míjet předpokládaným pozitivním účinkům na ochranu zdraví při práci.

Sankce!

Poslední nepříjemností, kterou je nutno v souvislosti s kategorizací prací zmínit, jsou sankce – přímé i nepřímé.

Pokud není kategorizace prací provedena nebo není aktuální, hrozí zaměstnavateli sankce. Může jít přímo o finanční postih ze strany krajské hygienické stanice, ale i ze strany oblastního inspektorátu práce. To je však stále ta lepší varianta.

Horší variantou je, že se u zaměstnance objeví nemoc z povolání a zaměstnavatel bude označen za viníka, jelikož nemá aktuální kategorizaci prací. S tím mohou být spojeny enormní náklady, které pojišťovna odmítne uhradit!

Jak z toho ven?

Faktem je, že kategorizace prací v dnešní podobě není v praxi na 100% aplikovatelná a mnohé zaměstnavatele tak staví do nezávidění hodné situace.

Možností, jak proces kategorizace prací zjednodušit, je několik. Každá má však své pro a proti. Smyslem tohoto článku by mělo být také vyvolat odbornou diskusi nad problematikou a diskutovat možnosti usnadnění celého procesu.

Návrhy mohou být následující:

  • Vyřadit z procesu místně příslušnou krajskou hygienickou stanici (tak, jako do jiných, stejně nebo i více důležitých zákonných povinností bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, nejsou zapojeny jiné státní orgány, může se zdát zapojení krajské hygienické stanice zcela zbytečné);
  • Upustit od nutnosti akreditovaných měření, alespoň v některých případech;
  • Umožnit namísto provedení měření provádět odborné odhady rizikových faktorů;
  • Vytvořit katalog standardizovaných povolání a jejich kategorií (některé práce, byť různých zaměstnavatelů, jsou napříč celým českém téměř totožné. Mezi tyto práce patří např. řidiči, kadeřnice, prodavači, zedníci apod. Zaměstnavatel by tak své práce pouze porovnal se standardizovanou prací a rozhodl se, zda je jeho práce odpovídá katalogu nebo je nutno ji posoudit individuálně).
  • Zajistit hlubší znalosti procesu kategorizace prací u smluvních poskytovatelů pracovnělékařských služeb a jejich aktivnější zapojení do problematiky;
  • Omezit počet kategorií ze současných čtyř, resp. pěti (kategorie 2R), na 3.

Co si o kategorizaci prací myslíte? Má smysl? Je správně nastavená? Nebo máte nějaké návrhy na její zlepšení? Podělte se o ně v komentářích!

Kategorizace prací má hodně „ale“, které zaměstnavatelům značně komplikují podnikání a staví je do velkých rizik. Přitom praktický dopad kategorizace na ochranu zdraví možná není tak velký, aby její negativa převážil. Co myslíte vy?