Úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci stále častěji kupředu posouvají moderní technologie, nezřídka kdy vytvořené a navržené ke zcela jinému účelu. Tyto technologie mohou mít z jedné strany značný pozitivní vliv, ze strany druhé však mohou vytvářet nová, významná rizika. Technologie je potřeba přijmout, porozumět jim, ale současně je respektovat, znát a nepodceňovat jejich negativa. Teto článek proto popisuje jednotlivé moderní systémy a zařízení, právě z pohledu BOZP.
Umělá inteligence (často označovaná zkratkou AI, z anglického artificial intelligence) je opravdu velmi široký pojem. S umělou inteligencí se setkáváme již desítky let. V osobním životě to mohou být stále oblíbenější počítačové hry. Pokud se budeme držet pracovního života a oblasti bezpečnosti, umělou inteligenci nalezneme např. v AED (automatický externí defibrilátor), který dokáže sám vyhodnocovat stav pacienta a na základě získaných dat doporučovat další postup. V poslední době, vzhledem k pandemii, se také často objevují aplikace inteligentních vyhodnocovacích monitorovacích systémů, které automaticky rozpoznají člověka se zvýšenou teplotou nebo horečkou.
V posledních několika letech jde však vývoj a výzkum v oblasti AI neskutečným tempem kupředu. Spousta lidí má stále tendenci si pod pojmem “Umělá inteligence” představovat roboty, kteří se chováním co nejvíce přibližují lidem. Byť určitá snaha o jejich vývoje existuje, jde jen o naprostý a zanedbatelný zlomek z celé množiny AI. Praktické aplikace umělé inteligence se ve skutečnosti zaměřují na řešení konkrétních dílčích problémů! Některé aplikace umělé inteligence budou rozvedeny v následujících kapitolách.
Umělá inteligence se v současné době na pracovištích objevuje v podobě zařízení a systémů, které zaměstnancům usnadňují práci, než-li v podobě zcela autonomních systémů, které by zaměstnance nahradily. Trend se však může velmi rychle změnit.
Robotizace je tu s námi již poměrně dlouhou dobu. Roboti dokáží značně usnadnit a zrychlit práci a v některých případech i zcela nahradit zaměstnance. V praxi může jít nejčastěji o roboty, kteří jsou součástí montážních linek nebo autonomní roboty (např. autonomní vysavače, sekačky nebo v poslední době také autonomní manipulační prostředky).
Hlavním rizikem je případná kolize zaměstnance s robotem. V případě stabilně umístěných robotů není ošetření tohoto rizika zásadním problémem. Do prostoru robota je technickou zábranou zamezeno vstupu osob. Vstup je možný nejdříve po bezpečném zastavení a vypnutí robota, což může být pojištěno koncovými spínači na vstupní brance. V těchto případech je zejména nutné sledovat funkčnost a celistvost všech bezpečnostních prvků a stanovit taková režimová opatření, aby nemohlo dojít k uvedení robota do činnosti v případě, že v ohroženém prostoru zůstane zaměstnanec.
Mnohem komplikovanější je situace v případě robotů s tzv. volným pohybem. V poslední době se např. objevují zcela autonomní manipulační motorové vozíky. Přestože zpravidla mají poměrně přesně vymezeny pohybové dráhy, dochází k jejich křížení s osobami na pracovišti a nebo i ostatními dopravními prostředky.
Mezi základní preventivní opatření k zabránění kolize robota s osobami potom patří:
Žádný z uvedených systémů nesmí selhat. Proto je nutná důkladná prevence, údržba a kontroly.
Zvláštním typem robotů, ovládaných umělou inteligencí, jsou autonomní vozidla. V současné době je jejich éra v téměř úplném počátku. Dá se však předpokládat, že v následujících letech bude jejich použití stále častější a častější. Autonomní vozidla jsou dle Asociace automobilového průmyslu vyráběna v několika stupních automatizace.
0 – bez automatizace (řidič je vozidlem maximálně varován o možných nebezpečích, ale ovládání vozidla je plně v rukou řidiče);
1 – asistence řidiče (v praxi jde nejčastěji o adaptivní tempomat nebo parkovací asisten. Řidič však musí mít možnost kdykoliv převzít kontrolu nad vozidlem);
2 – částečná automatizace (automat řídí, zrychluje i brzdí, řidič musí sledovat provoz a kontrolovat činnost systému);
3 – podmíněná automatizace (v definovaném prostředí se řidič nemusí věnovat řízení, musí však být připraven převzít řízení v časovém limitu, který stanoví výrobce);
4 – vysoká automatizace (s výjimkou vysoce nebezpečného prostředí (nebezpečné počasí) řídí automat a řidič nezasahuje);
5 – plná automatizace (automat řídí do libovolného legálního cíle, řidič jen zadá cíl).
Autonomní vozidlo je soběstačné a při jízdě nepotřebuje lidského řidiče. Okolí sleduje a vyhodnocuje pomocí různých systémů, nejčastěji kombinací lidaru, radaru, GPS a počítačového vidění.
Autonomní vozidla mohou mít z hlediska bezpečnosti značně pozitivní vliv, jelikož omezí velmi časté ať už úmyslné či neúmyslné porušování dopravních předpisů řidiči – zaměstnanci.
Problémem nejen autonomních vozidel, ale také autonomních robotů je etická otázka: “Koho má robot zabít?”
V praxi vždy může dojít k situaci, kdy je z jakéhokoliv důvodu nehoda nevyhnutelná. Může nastat situace, kdy se robot musí rozhodnout, koho zraní / usmrtí a koho naopak ochrání. Toto rozhodnutí nebo alespoň cestu k němu, musí robotovy zadat jeho výrobce.
Např. v případě autonomního vozidla se může zdát logické, aby “byl potrestán” jeho řidič jako daň za užití vozidla. Co když ale řidič, resp. autonomní vozidlo, je do nehody zapojeno ne svou vlastní vinou? Má tedy vozidlo ochránit svou posádku na úkor ostatních osob? A co když je viníkem nehody malé dítě? Co když je chyba na straně řidiče / vozidla, avšak posádku vozidla tvoří 5 mladých lidí a dalším účastníkem nehody je 90-letý senior?
Jde o velmi nepříjemné otázky, jejichž zodpovězení je však nutné. I proto může robotizace narážet překážky v podobě národní legislativy.
Drony se těší stále větší oblibě. Jejich využití je poměrně pestré a své uplatnění nacházejí i v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Zejména jde o využívání dronů jako monitorovacích a diagnostických zařízení. To může mít na bezpečnost velmi pozitivní dopady. Dorn se pohodlně dostane do velkých výšek a jinak nepřístupných míst. Zaměstnanec namísto toho, aby visel na laně, tak může pohodlně sedět v kanceláři a vyhodnocovat dronem sesbíraná data.
Silnější a větší drony mohou dále sloužit např. k přenášení a dopravě předmětů, manipulaci nebo k aplikaci chemických látek (např. barvy).
Hlavní rizika plynoucí z použití dronů jsou v zásadě tří skupin:
Je velmi důležité nepodceňovat předletovou kontrolu technického stavu samotného dronu, případného přídavného zařízení a jeho držáků a ovládacího zařízení dronu. Dron smí obsluhovat jen k tomu oprávněná osoba s dostatečnými praktickými i teoretickými znalostmi, která splňuje požadavky právních předpisů (licence pilota).
Létat s dronem je možné jen za podmínek platných právních předpisů a na základě povolení k provádění leteckých prací.
Exoskeleton je jakousi vnější kostrou člověka, která mu pomáhá zlepšovat jeho schopnosti a dovednosti. Exoskeletony často slouží ke zvýšení fyzické síly. V Česku exoskeletony nenašly doposud širší využití a dá se říct, že se s nimi firmy teprve seznamují. Výjimkou je zejména filmařský průmysl, kde jsou exoskeletony využívány kameramany, pro lepší manipulaci s těžkou filmovou technikou.
Jaká rizika může exoskeleton do reálné praxe přinést, je zatím spíše otázkou, bez reálných odpovědí.
Exoskeletony pracují v zásadě na dvou principech. Buď na principu rozložení váhy, kdy není břemeno drženo výlučně pomocí rukou, ale jeho váha je rovnoměrně roznesena po celém těle tak, aby v ideální případě působila kolmo na těžiště člověka nebo na principu silovém. V tomto případě je exoskeleton autonomně poháněn. Jde tedy o jakéhosi motorického robota, kterého člověk ovládá pohybem vlastního těla. Tento exoskeleton tedy nerozkládá váhu břemene, ale břemeno sám o sobě nese. Případně může být princip kombinovaný.
Exoskeletony mohou být skvělými pomocníky pro manipulaci s břemeny, která nelze zcela zautomatizovat. Zejména je potřeba sledovat, zda dochází k ideálnímu rozprostření hmotnosti břemene a některá část těla není jednostranně přetěžována. Důležité je také řádně zaměstnance seznámit s funkcí a způsobem ovládání exoskeletonu a dát jim dostatečný čas pro praktický zácvik.
Zvláštní novotvar: “Internet věcí” označuje skupinu zařízení, která jsou propojena, často pomocí Wi-fi sítě a do uceleného systému a dokáží vzájemně komunikovat.
S internetem věcí se nejčastěji hovoří ve spojitosti s energetickou úsporností objektů. Velmi hrubým příkladem může být čidlo, které snímá, zda je okno otevřeno či nikoliv. Při otevření okna dojde k přenosu signálu k ventilu radiátoru a ten se automaticky uzavře. Při opětovném uzavření okna se ventil radiátoru opět otevře, pokud je v místnosti menší, než požadovaná teplota.
Aplikací však může být dnes, téměř bez nadsázky, nekonečně mnoho.
Internet věcí lze aplikovat i přímo k řešení problémů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Např. otevřená skříň lékárničky první pomoci vyšle signál na mobilní zařízení členů zdravotnického týmu. Zaměstnanci mohou být vybaveni osobními přístroji, které sledují jejich zdravotní stav. V případě zhoršení, dojde k přenosu signálu.
Internet věcí hraje velmi důležitou roli také v otázkách údržby, zejména kritických systémů. Díky inteligentním čidlům a snímačům může být odhalena závada ještě před jejím vznikem. Preventivní údržba tak může případné závady zcela eliminovat.
Chytrých zařízení spadajících do internetu věcí bude v budoucnu jen přibývat a tak se i jejich aplikace budou neustále rozšiřovat.
Do internetu věcí spadají i senzory v OOPP. OOPP jsou stále častěji vybavovány senzory, které monitorují například stav zaměstnanci, polohu zaměstnance, stav pracoviště nebo kombinaci uvedených. Senzory dokáží vyhodnocovat teplotu, vlhkost, chemické látky, záření apod.
Známá je např. bunda Coldwear, navržena pro ochranu zdraví při práci za extrémních mrazů. Bunda umí zaznamenávat a odesílat na centrální místo hodnoty tělesné teploty, vlhkosti a potu uvnitř i vně bundy, spolu se sledováním polohy pracovníka. Bunda je určená pro polární ropná pole.
Virtuální realita je počítačově vytvořené prostředí, která uživateli navozuje pocit reálnosti. Uživatel je do prostředí vtažena považuje jej za skutečné. Virtuální realita tak v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nabírá významu zejména jako simulační prostředí pro výcvik zaměstnanců nebo bezpečný vývoj řešení.
Zaměstnanci si díky virtuální realitě mohou vyzkoušet určité pracovní postupy “nanečisto” a zcela bezpečně. Stejně tak je možné simulovat chod a chování nejrůznějších technologií nebo postupů a zavčasu tak odhalit slabá místa.
Na rozdíl od virtuální reality jde o reálné prostředí, které je doplněno o virtuální prvky. V praxi se dnes s rozšířenou realitou nejčastěji setkáme v podobě navigačních systémů. Např. Google maps umí navigovat v reálném čase. Na mobilu si pomocí kamery zobrazíte reálné prostředí, tj. snímáte ulici před sebou a aplikace vám do tohoto reálného obrázku promítne např. názvy ulic nebo šipkou ukáže správný směr trasy.
V bezpečnosti může mít rozšířená realita opravdu velký potenciál. Zejména v případě provádění montážních prací. Rozšířená realita zaměstnanci v reálném čase promítá konkrétní pracovní úkony. Tedy co, jak, čím, kam umístit. Tím se značně eliminuje riziko chyby nebo chybného pohybu.
Rozšířenou realitu však v budoucnu jistě čeká řada nových, dosud nepoznaných způsobů využití.
Pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci může být někdy zcela prioritní, znát přesnou polohu zaměstnance. V tomto pomáhají lokalizační technologie. Ty dokáží prozradit nejen polohu osamoceně pracujícího zaměstnance, např. v lese, ale dokáží také detekovat polohu zaměstnance vůči jiným prvkům na pracovišti. Tím může být umožněno zaměstnance včas varovat, před blížícím se nebezpečím. Např. riziko pádu z výšky, úrazu elektrickým proudem, nebo riziko srážky s dopravním prostředkem. Některé aplikace dokonce dokáží případné srážce aktivně zabránit, kdy zastaví dopravní prostředek v nebezpečné blízkosti chodce.
Lokalizační technologie mohou být v praxi součástí oděvů, průmyslových ochranných přileb nebo např. ve formě náramků.
Při použití těchto technologií je nutné přistupovat citlivě k otázce ochrany osobní svobody.
Zejména ve spojitosti s internetem věcí a umělou inteligencí může být prediktivní analytika základem prevence každého systému. Prediktivní analytika díky sesbíraným statistickým datům dokáže předpovídat budoucí vývoj, např. vznik závady či nehody. Díky tomu může být těmto negativním událostem včas zabráněno.
Přitom postupem času by prediktivní analytika neměla nacházet své místo jen ve velkých, komplexních, složitých a rizikových celcích, jako jsou typicky chemické továrny, ale i v relativně bezpečných a malých celcích, jako jsou konkrétní výrobní stroje nebo dopravní prostředky.
V neposlední řadě nutno zmínit také cloudová řešení a to zejména v kontextu mobilních zařízení.
Díky nim je možné mít data neustále k dispozici a bezpečně uložená. Se soubory a daty může současně pracovat několik zaměstnanců, což značně zefektivňuje práci. Díky mobilním zařízením je snadné získat data přímo v terénu (např. fotografii nebo video s popisem a toto neprodleně předat – sdílet, dalším osobám).
Je jen na firmách, jak se k těmto možnostem postaví a zda jejich potenciál využijí naplno nebo se jim budou spíše stranit.
 |
 |
