Mnozí z nás nad tím nikdy neuvažovali. Pro některé je to zábava v podobě videí na sociálních sítích. Pro některé banalita, která se prostě občas stane. Pro jiné jen další opakující se a obtěžující záležitost v chodu firmy. Pro všechny, bez ohledu na věk, je to ale riziko, které by se v žádném případě nemělo podceňovat.
Od dob, kdy se člověk začal pohybovat po dvou a nikoli po čtyřech, začalo se riziko uklouznutí zvyšovat.Nemuselo za to vždy jen počasí, někdy stačila nevhodná obuv.
Se vzrůstající potřebou mít něco extra, například krásnou dlažbu nebo schodiště, se pak toto riziko přesunulo i do interiérů. V dnešní době již existuje spousta způsobů, jak tuto problematiku řešit. Stává se ale velmi často, že je tento problém až na posledním místě.
Nemůžeme pochopitelně chtít, aby se na tato témata uskutečňovala několikahodinová školení, třebaže by to bylo fajn, a jsme si vědomi, že existuje spousta dalších záležitostí, které dostávají v životě přednost.
Kupříkladu výběrová řízení se nikdy nevyhlašují na ošetření kluzkých a rizikových ploch, protože se to do dnešních dnů vždy tak nějak „zalepilo“. Anebo se počítá s tím, že už to bude ošetřeno v projektu a například nové schodiště prostě nebude klouzat, protože aplikované povrchy splňují protiskluzové normy.
Ale realita je kolikrát na míle vzdálená. Víme, co dokaže sníh, déšť, nebo zcela nevinná ranní rosa.
Jedinou výjimkou jsou například mokré provozy, jako jsou koupaliště, aquaparky, které mají riziko uklouznutí obrovské a tuto problematiku řešit prostě musí. Jak? To už je na rozhodnutí každého z nich. Každý si přijde na ten svůj způsob, který danému účelu nejvíce vyhovuje. Zda je funkční to či ono, není ale předmětem mé úvahy a je opravdu na každém, pro jakou technologii se rozhodne. Důležitější je, že se rozhodne.
Ti, kteří měli co dočinění s uklouznutím ať už na pracovišti, při cestě do práce, při zábavě, či při tak samozřejmé věci jakou je například sprchování, a vyvázli jen s odřeninou nebo lehkým pohmožděním, mohou hovořit o velkém štěstí. Nezřídka jsou totiž následky onoho „banálního“ uklouznutí mnohem vážnější a ne vždy se projeví hned.
Uklouznutí totiž nikoho předem nevaruje!
Že to není pravda? Na uklouznutí samotné přece upozorňují cedulky! Jistě je všichni známe. Cedulky s nápisem: „nebezpečí uklouznutí“, „pozor – mokrá podlaha“ atp. Jsou většinou vyvedeny ve žluté barvě, aby na sebe upoutaly pozornost. Tím ale jejich funkce končí. Cedulka nám totiž nikdy neřekne, KDY uklouzneme. Zkusme se, zamyslet nad tím, jak vážně tato upozornění vnímáme a jak dlouho nám zůstane v hlavě fakt, že se pohybujeme rizikovou oblastí. Často to bývá pouze několik vteřin, a to i v případě, že do prostoru vcházíme poprvé. Lidé, kteří se pak v daném prostoru pohybují pravidelně, to pak berou už jen jako samozřejmost. Ruku na srdce a jeden klasický případ na úvod: „Odcházím z pracoviště a na podlaze uvidím klasické „áčko“ s nápisem: „pozor, kluzká podlaha“ (většinou ještě doprovázeno piktogramem padající postavičky). Co mi tu chvíli probleskne hlavou? Ve většině případů jen fakt, že uklízečka dnes uklidila dříve“…
Mnohem větší respekt, a je to zcela pochopitelné, máme k cedulkám oznamujícím nebezpečí úrazu elektrickým proudem, plynem, nebo chemickými látkami. Pochopitelné je to proto, že když vidíme někoho uklouznout, naší prvotní reakcí je většinou smích. U ostatních nebezpečí tomu tak není. Nechci pořádat hon na čarodějnice a plošně zakazovat videa pádů na internetu. To už bychom museli zakázat i Charlieho Chaplina… Ale každy jistě sám za sebe uzná, že vidět někoho „spadnout na zadek“ není přece taková hrůza. Usměji se a maximálně soucitně dodám, že bych nechtěl být na jeho místě. Nebo obligátní: „To muselo bolet…“.
Problematika s uklouznutím se tedy začíná aktivněji řešit až v případě, že se něco stane.
Zářným případem mohou být děti, které běhají rády a často a tato upozornění jsou jim ve většině případů k smíchu, pokud je vůbec vnímají. V 90% případů děti vůbec neví, k čemu vlastně slouží žluté pásky, nebo samolepky na prvních či posledních stupních schodiště, nebo proč má schodiště jiný odstín než podlaha, přestože je toto vše děláno pro jejich bezpečnost.
Asi nejrizikovější skupinou jsou lidé v pokročilém věku, kde jsou následky uklouznutí často velice komplikovanou záležitostí. Zkrátka a dobře. I přesto, že nebezpečí uklouznutí je jednou z nejčastějších příčin úrazů, zvykli jsme si na to a obecně je nám to fuk. Mnohem větší strach máme třeba z toho, že v pátek neseženeme maso pro nedělní oběd.
Opatření, která totiž efektivně snižují riziko uklouznutí, jsou v mnoha případech opomíjena. Nechci nikoho moralizovat ani snižovat kvalitu a funkčnost například protiskluzových dlažeb, která jsou v dnešní době na trhu, a kterou se alespoň částečně bojuje s tímto problémem, nicméně, a stalo se to prakticky všude, kam jsme přišli, nám praxe ukázala, že nebezpečných míst je stále obrovské množství, a to ve všech oblastech.
Beru ale s povděkem, že jakmile se toto téma otevře, většinou jsou reakce překvapivě pozitivní a sebereflektující daný problém.
Další samostatnou kapitolou je zimní období a místa přechodu z vlhkého do suchého prostředí, kde jsou řešení velmi složitá. Přesto, že vidíme, že je venku námraza, na chodnících a schodech je ledovka, směle vyrazíme třeba na nákup a to nejlépe v brzkých ranních hodinách, abychom se pak případně mohli stát hvězdou večerních zpráv na našich komerčních TV stanicích. Následují pak vleklé spory o náhrady škody, vyplácení úrazových pojistek a nedej bože, aby se ukázalo, že dotyčný poškozený neměl v danou chvíli správnou obuv.
Například města a obce si samozřejmě pro tyto případy platí nemalá pojištění, ale tímto se řeší pouze následek, nikoli příčina. A tak se dostáváme zpět na začátek. K faktu, že přesto, že o nebezpečí víme, přesto, že nás na něj někdo upozorní, většinou ho ignorujeme. Nechci ale všechny házet do jednoho pytle. Velká část případů uklouznutí nevzniká ani z nedbalosti, ani nepozornosti, prostě a jednoduše se to stane a zareagovat a ustát danou situaci, je náročné i pro člověka, který celý život aktivně sportuje.
A právě od této úvahy se začala odvíjet naše filosofie. Aktivně vyhledáváme riziková místa a hledáme řešení, která budou nejen viditelná, ale zároveň funkční a odolná. Která pocítím, když na rizikové místo došlápnu a která v neposlední řadě dokáží být i designově rešena. Opět připomínám, že se nesnažíme o to, být lepší než ostatní, jen to zkrátka dělame jinak:
Stávající opatření se snažíme vylepšit a přidávat nová.
A umíme se držet při zemi…
Umíme být styloví.
Pokud má úvaha někoho donutí se alespoň na chvilku zamyslet nad problematikou uklouznutí, má mise je splněna. Na nic nečekáme a „Děláme svět bezpečnější“.
Michal Stalmach
neuklouzni.cz
 |
 |
