Na úvod bych rád zdůraznil, že osobně jsem rozhodně pro právo na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci i na odpovídající úroveň požární ochrany a spíše se staví do role člověka, který je na straně zaměstnanců, než-li zaměstnavatele. A to i přesto, že mně platí zaměstnavatelé a pracuji pro ně. Zastávám názor, že pracoviště bez požáru a zaměstnanec bez úrazu, je ku prospěchu všech.
Právní předpisy však obsahují značné množství požadavků, které ve finále jen svazují zaměstnavatelům ruce, nutí je dost nesmyslně investovat nemalé peníze, dávají prostor pro korupci a ve finále, celé problematice dělají medvědí službu. Tímto příspěvkem bych rád, alespoň na některé byrokraticky nesmyslné požadavky právních předpisů upozornil a nastínil, z mého pohledu, jejich možná řešení. Článek se pokusím průběžně aktualizovat a doplňovat.
K níže popsaným problémům rád uvítám vaše připomínky, názory na ně, případně také podněty na další, doposud neuvedené byrokratické nesmysly.
Prevencí rizik se rozumí všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik.
Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými směsmi a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví.
Zaměstnavatel musí zajistit dodržování všech právních předpisů, ale dále všech ostatních předpisů, mezi které patří mimo jiné i veškeré relevantní technické normy.
Pokud zaměstná zaměstnavatel byť jen jediného zaměstnance, bez ohledu na druh práce, musí zaměstnavatel v tu chvíli dodržovat stovky, pravděpodobně spíše tisíce předpisů a desetitisíce, dost možná statisíce ustanovení.
Není v silách žádného člověka, aby tato ustanovení znal, aby je vůbec byl schopen jen přečíst, protože než se dočte ke konci, může začít znovu se čtením provedených změn. Natož pak, aby zajistil v praxi jejich dodržování.
Naneštěstí jsme se (ČR) utopili ve vlastních předpisech, kterých je dnes tolik, že jejich 100% naplnění není reálně možné.
Nelze proto považovat za férové, aby zaměstnavatel mohl být sankcionován za něco, co nikdo není schopen dodržet.
Vytvořit pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci mnohem konkrétnější rámec a vynechat současnou, otevřenou a nekonečně velkou množinu, za kterou zaměstnavatel odpovídá.
Zaměstnavatel je povinen soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje. Na základě tohoto zjištění vyhledávat a hodnotit rizika a přijímat opatření k jejich odstranění.
Není-li možné rizika odstranit, je zaměstnavatel povinen je vyhodnotit a přijmout opatření k omezení jejich působení tak, aby ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců bylo minimalizováno. O vyhledávání a vyhodnocování rizik a o přijatých opatřeních podle věty první je zaměstnavatel povinen vést dokumentaci.
Problém č. 1:
Právní předpisy nedefinují, co to je:
Každý si výše uvedené vysvětluje jinak a v praxi jsou s tím obrovské problémy. Některé definice jsou uvedeny v technických normách, ale takto významné pojmy, které dávají základ dnešní BOZP, si zkrátka zaslouží přesné definování právním předpisem.
Může být riziko např. přivření prstů do dveří? Opravdu je nutné, aby tímto rizikem a jemu podobným zaměstnavatel ztrácel čas? Takové riziko asi nelze odstranit, dveře zkrátka musejí existovat. Tj. skutečně si musí zaměstnavatel lámat hlavu tím, jak takové riziko minimalizovat?
Smysl je snad každému zřejmý, ale způsob provedení je záhadou. A jelikož spousta vážných pracovních úrazů končí konstatováním: “Zaměstnavatel nedostatečně vyhodnotil riziko!”, ono upřesnění je nutné. Jinak se jedná jen a pouze o bič na zaměstnavatele. To dokazuje i nedávný soudní judikát NS 21 Cdo 3792/2015.
Velmi ve zkratce.
Zaměstnanec namísto, aby si odskočil na WC, šel vykonat potřebu za vrata, mimo pracoviště. Uklouzl, protože tam byla neošetřená cesta a způsobil si vážný úraz kolene. Zaměstnavatel se takového úrazu chtěl zprostiti, protože nepovažoval za normální, aby zaměstnanec namísto na WC, šel vykonávat potřebu ven.
Soud však konstatoval, že je za takový úraz odpovědný zaměstnavatel, jelikož nezajistil uzamčení vrat. Pokud by vrata byla uzamčená, zaměstnanec by jimi neopustil pracoviště a nezpůsobil si úraz.
Tj. ve své podstatě jde o nedostatečně vyhodnocené riziko a nepřijaté opatření k jeho minimalizaci – uzamykání vrat. Tato logika je zkrátka za hranou veškerého zdravého selského rozumu.
Problém č. 2:
Není upřesněno, jak má vypadat dokumentace o vyhledávání a vyhodnocování rizik a o přijatých opatřeních.
Opět si tuto dokumentaci každý vykládá po svém a zaměstnavatel od zaměstnavatele se radikálně liší. Z definice Zákoníku práce není zřejmé, zda např. postačí, vést evidenci provedeného vyhledání a vyhodnocení rizik, tj. např. jen záznam, kdo, kdy a kde rizika vyhledával a hodnotil, nebo má dokumentace obsahovat konkrétní vyhledaná a hodnocená rizika. Zkrátka nějaké upřesnění by zde rozhodně nebylo na škodu.
Problém č. 3:
Problémem je také skutečnost, že rizik je ve své podstatě nekonečně mnoho a právní předpisy neupřesňují, která rizika lze přehlížet.
Vypracovat prováděcí právní předpis, který podrobněji upřesní a sjednotí problematiku ohledně pracovních rizik a stanoví požadavky na vedenou dokumentaci.
Kdo mě alespoň trochu sleduje, tak moc dobře ví, že problematika zařazení prací do kategorií je něco, co mně značně a dlouhodobě zvyšuje tlak.
Každý zaměstnavatel je povinen všechny práce svých zaměstnanců zařadit do jedné ze čtyř kategorií. Práce kategorie 3 a 4 se považují za práce rizikové. Do kategorií se práce zařazují na základě vyhodnocení 13 rizikových faktorů pracovních podmínek, jako je např. hluk, vibrace, chemické látky, fyzická zátěž, biologické činitele apod.
Zařazení prací do kategorie 2 se “jen” oznamuje místně příslušné krajské hygienické stanici, v případě prací kategorie 3 a 4 se krajské hygienické stanici podává návrh a práce následně již zařadí orgán ochrany veřejného zdraví.
U prací kategorie 2, 3 a 4 je nutné úroveň rizikových faktorů pracovních podmínek podložit měřením, vyšetřením nebo odborným hodnocením provedeným akreditovanou či autorizovanou společností.
Problém č. 1:
Kategorizaci prací musí ve stanovených případech (kategorie 3, 4) schvalovat místně příslušná Krajská hygienická stanice, resp. musí být krajské hygienické stanici oznámena (kategorie 2).
K tomuto není žádný oprávněný důvod a lze to považovat za nadměrnou byrokratickou zátěž pro zaměstnavatele, která navíc značně prodlužuje dobu celého procesu.
Kategorizace prací je jen jedním z mnoha opatření bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a úkolů prevence rizik. Mnohá další opatření, stejně důležitá nebo možná i důležitější, žádnému schvalování státním orgánem nepodléhají.
Problém č. 2:
Neúměrné finanční náklady a dlouhá doba nutná k zařazení prací do kategorií.
Pro zařazení prací do kategorií je nutné znát úroveň rizikových faktorů pracovních podmínek. U některých faktorů se jejich úroveň zjišťuje měřením / vyšetřením / odborným hodnocením a to prostřednictvím k tomu akreditované / autorizované organizace.
Toto se však v praxi v mnoha případech jeví jako zcela neefektivní.
Akreditovaná měření jsou často, vzhledem k jejich výsledkům a přínosu pro ochranu zdraví, neúměrně drahá a k tomu je jejich provedení často značně časově náročné.
Např. na měření fyzické zátěže nebo pracovní polohy se běžně čeká i několik měsíců a stojí desítky až stovky tisíc korun.
To znamená, pokud se např. podnikatel v oblasti autoopravárenství, doposud bez zaměstnanců, rozhodne zaměstnat svého prvního automechanika, musí:
Až po splnění výše uvedených bodů, může zaměstnavatel s uchazečem o zaměstnání uzavřít dohodu / pracovní smlouvu.
Problém č. 3:
Např. náklady, jak časové, tak i finanční, vynaložené za účelem provedení akreditovaného měření pracovní polohy a fyzické zátěže, mají jen minimální dopady na skutečnou prevenci.
Poskytovatelé pracovnělékařských služeb, kteří vykonávají pracovnělékařské prohlídky, k výsledkům měření přihlíží spíše výjimečně a minimálně.
Spousta faktorů je vlastně známa předem a to i bez provedeného měření. Je zřejmé, že svářeč je vystaven neionizujícímu záření a riziku svářečských dýmů. Je zřejmé, že onen výše zmíněný automechanik bude vystaven hluku a vibracím přenášeným na ruce. Stejně tak je zřejmé, že zedník má ne vždy má optimální pracovní polohu a fyzická zátěž mu dává zabrat.
Problém č. 4:
V současné době mnohé krajské hygienické stanice nepostupují dle zákona a nevyžadují doložení měření rizikových faktorů pracovních podmínek nebo alespoň ne pro všechny relevantní rizikové faktory.
Samotné hygienické stanice se tak snaží chránit zaměstnavatele před zbytečnými finančními náklady za často zbytečná měření.
Je to sice chválihodné, ale v praxi potom dochází k situaci, kdy v jednom kraji zřízení nové pracovní pozice stojí zaměstnavatele např. i 150 000 Kč a trvá ony 4 měsíce, ne-li déle, a jen o pár kilometrů vedle, zaměstnavatele, který však spadá pod jinou hygienickou stanici, stojí otevření prakticky totožné pracovní pozice pár korun a trvá pár dnů. Tím dochází ke značně pokřivenému podnikatelskému prostředí v ČR!
O tom, že dynamický pracovní trh neumožní zaměstnavateli čekat 4 měsíce a tak zaměstnance vezme defakto “nelegálně” a tím se vystaví značnému riziku, snad netřeba mluvit.
Zrušit nutnost schvalovat či oznamovat zařazení prací do kategorií na místně příslušnou krajskou hygienickou stanici.
Vytvořit seznam vzorových prací a jejich kategorií. Např. doplnit do Národní soustavy povolání (NSP.cz) informace o kategorii práce pro typické profese. Zaměstnavatel by se následně jen rozhodl, zda jeho práce odpovídá práci uvedené v NSP a pokud ne, kategorizaci by upravil na své konkrétní podmínky.
Existuje ale celá řada povolání, které jsou u většiny zaměstnavatelů vykonávána za velmi podobných podmínek a jeví se jako zcela zbytečné, aby každý zaměstnavatel musel měřit rizikové faktory. V podobném duchu např. vznikla dohoda krajských hygienických stanic, byť v rozporu s dnešními předpisy, o zařazování pracovníků v zubních ordinacích. Provedla se vzorová měření a tato se dala všem k dispozici.
Umožnit zaměstnavatelům provádět některá měření svépomoci (hluk, teplota), resp. pro zjištění úrovně rizikových faktorů vycházet např. z informací od výrobců zařízení (např. hodnoty hluku, vibrací). Celkový proces měření maximálně zjednodušit.
Zrušit nutnost provádění akreditovaného měření či odborného hodnocení fyzické zátěže a pracovní polohy autorizovanou společností. Ponechat zhodnocení práce na zaměstnavatelích, resp. osobách odborně způsobilých k zajišťování úkolů prevence rizik v oblasti BOZP. Vytvořit pro to jednotnou metodiku a zejména celý proces opět maximálně zjednodušit.
Nedojde-li ke změnám předpisů, pak také tlačit na všechny hygienické stanice, aby striktně, v duchu byrokratického zákona, vyžadovaly po všech zaměstnavatelích doložení měření / vyšetření či hodnocení rizikových faktorů pracovních podmínek.
Zaměstnavatel musí dbát o ochranu zdraví při práci. Ve věcech rizikových faktorů pracovních podmínek a jejich hodnocení, minimálních opatření k ochraně zdraví, poskytování ochranných nápojů a v řadě dalších oblastí, musí při ochraně zdraví zaměstnavatel postupovat dle nařízení vlády č. 361/2007 Sb.
Toto nařízení dnes obsahuje 57 paragrafů a celkem 10 příloh, desítky tabulek a celou řadu vzorců pro nejrůznější více, či méně nesmyslné výpočty. Nařízení vlády je pro běžného člověka (zaměstnavatele), prakticky zcela nepochopitelné a je jen těžko pochopitelné pro osoby odborně způsobilé k zajišťování úkolů prevence rizik v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, stejně, jako pro úředníky orgánu ochrany veřejného zdraví či oblastních inspektorátů práce, kteří mají jeho dodržování kontrolovat.
Dá se říct, že více od reality odtržený, nesmyslně komplikovaný a nepřehledný předpis se v českém právním řádu snad ani nedá dohledat.
Přestože s některými myšlenkami v nařízení vlády uvedenými se dá souhlasit, jako onen problém je nutno označit celý předpis. Kdo se do jeho řádků někdy pokoušel začíst, ví moc dobře, o čem je řeč.
Je zde obrovský prostor pro zjednodušení celého předpisu, jím řešené problematiky a tím i k jejímu zefektivnění.
Tento právní předpis je natolik komplikovaný, že je jen velmi obtížné mu dostatečně porozumět. Naplnit jeho požadavky v praxi, to je potom téměř nadlidský úkol.
S vysvětlením některých ustanovení předpisu mají značný problém i zaměstnanci krajských hygienických stanic, kteří mají jeho dodržování v praxi kontrolovat.
Není třeba se zde podrobněji rozepisovat. Po nahlédnutí do předpisu, musí být každému zcela jasné, jak moc je tento odtržený od reality a potřeb praxe.
Zejména problematické jsou části věnující se ochraně před zátěží teplem, poskytování ochranných nápojů a kapitoly o ochraně ve vztahu k fyzické zátěži a pracovní poloze.
Opravdu je nutné pomocí drahých měření nějakým kulovým teploměrem, který prakticky nikdy nikdo neviděl, za pomoci desítek dlouhosáhlých tabulek počítat, zda zaměstnanci poskytnout 0,7 l minerální vody nebo už poskytovat 0,8 l?
Některé problémy řešeny např. v tomto článku: https://www.bozpforum.cz/2019/06/21/jaka-muze-byt-maximalni-teplota-na-pracovisti/
 |
 |
